pátek 12. května 2017

Fatima 1917: záblesk světla a naděje (2017)

 
Fatima 1917: záblesk světla a naděje (2017)
Název pro dnešní příspěvek jsme přebrali z kapitoly knihy bratra Michela de la Sainte Trinité, svazek II, kde popisuje období, které následovalo po řadě zjevení v Cova da Iria poblíž Fatimy v Portugalsku v roce 1917.
Když se připravujeme na další „senzační kousek“ publicity tohoto papeže ve Fatimě jako „připomínky“ 100. výročí první návštěvy Naší Paní v této řadě zjevení, zamysleme se nad tím, co se stalo okamžitě po 13. říjnu 1917. Jak jsme již vylíčili dříve, tyto události způsobily, že i nepřátelé Církve připustili, že se událo něco, pro co nemají žádné vysvětlení.
Bratr Michel nám říká, že Portugalsko po generace před návštěvami Naší Paní ve Fatimě trpělo pod protikřesťanským zednářstvem, se stálým pronásledováním a biskupy posílanými do exilu. Avšak:
„...po 13. květnu 1917 se brzy vše v duších věřících změnilo, když se dozvěděli, že sama Blahoslavená Panna Maria, jejich Královna a jejich Matka a nebeská Ochránkyně, se uráčila je navštívit. Jedinou intervencí způsobila, že naděje se znovu objevila spolu s jistotou vítězství Víry proti pronásledovatelům. Když se nebe uráčilo zasáhnout, poměr moci mezi těmi silami se brzy obrátil.“....
„Když musela sekta (tj. svobodní zednáři) a všechny veřejné autority čelit tomuto velkému hnutí a lidové zbožnosti, zůstaly bezmocné, netečné. Nevěděly, co dělat. Nemohly dělat nic, protože nalezly síly mocnější, než byly ony. Konečně! Co se týká dobrých lidí, kteří doposud byli neustále utlačovaní, vysmívaní pro svou víru a odvěké pobožnosti, ti odcházeli večer 13. října uklidnění a plní naděje. Byli si jistí, že protože Bůh a Jeho Svatá Matka manifestovali Svou moc takovým pozoruhodným způsobem, že i oni dosáhnou velkého vítězství nad všemi nepřáteli náboženství. Jak líčí novinář z O Seculo: „První poutníci, kteří odcházejí, jsou ti, kteří přišli první ... Jejich duše jsou plné radosti, když odcházejí, aby šířili dobré zprávy ve vesnicích....“
Portugalský historik Costa Brochado podal zprávu, že 14. října 1917, den po Slunečním zázraku, vyhráli katolíci v obecních volbách o 750 hlasů. To byla pro svobodné zednáře první porážka po dlouhé době a výsledky intervence Naší Paní začínaly být cítit po celé zemi.
Nejfanatičtější elementy mezi karbonáři byly z tohoto nezdaru zuřivé. Chtěly se pokusit o spektakulární operaci, aby zesměšnily události z Fatimy ... 22. října se svobodní zednáři z okresu Santarem rozhodli vandalsky poničit místo zjevení. Pod pláštíkem tmy, v noci 22.-23. října, přišli do Cova, kde zničili primitivní svatyni vztyčenou rolníky a odnesli malý venkovský oltář, lucerny, krucifix a obraz Naší Paní.
Lucie o tom později napsala: „Ráno se zprávy o tom, co s stalo, šířily rychlostí blesku. Běžela jsem na to místo, abych viděla, zda jsou pravdivé. ... Pak jsem poprosila Naší Paní, aby těmto ubohým lidem odpustila a pomodlila jsem se za jejich obrácení.“ Svazek II knihy bratra Michela obsahuje mnoho zajímavých historek o odporu věrných rolníků vůči zednářským pokusům potlačovat vzrůstající kult Naší Paní Fatimské včetně toho, jak způsobovali, aby oslové hýkali během zednářských proslovů proti zjevením Blahoslavené Panny Marie. Teď se však přesuňme k pozoruhodné, i když krátkodobé události, která pro nás v těchto časech také skrývá poselství.
Vláda Sidónia Paise: 8. prosince 1917 – 14. prosince 1918
 
Sidónio Pais – prezident- král
„Po sedmi letech násilného a fanatického pronásledování, po století, kdy byla vypovězena z veřejného života, Církev jakoby zázrakem náhle získala zpět všechny své svobody, na něž měla právo a potřebovala je, aby plnila své dílo spásy duší. Tato událost je zvláště pozoruhodná, protože muž, který ukončil tuto dlouhotrvající situaci nespravedlnosti – a to s velkou rozhodností a rychlostí, protože vše bylo provedeno za jeden rok! – neměl vůbec žádné klerikální vazby.
„Sidónio Pais byl profesorem v Coimbře a velitelem v armádě. Než se stal státním ministrem, byl do března 1916 velvyslancem v Berlíně. Jako člen Unionistické strany Brita Comache byl znám jako skalní republikán a byl spojen se svobodným zednářstvím. Sidónio Pais se rozhodl ukončit anarchii, která vedla zemi k pohromě. Shromáždil kolem sebe některé rozumnější republikánské síly a vedl puč k záchraně Portugalska. Jeho revoluce, započatá 5. prosince, „proti demagogii demokratů“ byla okamžitě přivítána veřejným míněním. Historikové Fatimy nezapomněli poukázat na šťastnou shodu okolností. Bylo to 8. prosince, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, svátek patronky Portugalska, který toho roku připadnul přesně na sobotu, když národní povstání získalo své definitivní vítězství.
Francouzský historik Albert-Alain Bourdon, který měl stěží na paměti vážnost Nebeské patronky, napsal: „Sidónio Pais zvítězil nad svými protivníky 8. prosince. Vydal výnos o rozpuštění parlamentu a sám se revoluční juntou nechal jmenovat prezidentem republiky a hlavou diktátorské vlády.“
Tehdy se otevřela pro Portugalsko úplně nová éra, což bylo pro katolíky báječným překvapením. Sidónio Pais provedl naprostý rozchod s jakobinismem a okamžitě chtěl Církvi vrátit všechny její svobody a obnovit nejlepší národní tradice. Není udivující, že tento bývalý vysoce postavený svobodný zednář považoval smíření politické moci s Církví za svůj naléhavý a důležitý úkol?
Osvobozující zákony
Od té doby takřka nepřetržitě následovala jedno po druhém opatření mající vynahradit Církvi špatnosti, které vytrpěla v revoluci z roku 1910. Dne 9. prosince 1917, hned den po svém vítězství, sňal všechny sankce přijaté vůči biskupům, kteří se tak mohli vrátit z exilu. 22. prosince výnos potlačil zákaz kultu v náboženských budovách, které si stát přivlastnil. 22. února byly zrušeny další dispozice zákona o odluce [Církve a státu], které byly Církvi škodlivé.
V únoru 1918 mohli biskupové, kteří se teď mohli svobodně setkávat v Lisabonu, napsat papeži Benediktu XV., že situace se zlepšuje. 15. května Sidónio Pais navštívil v katedrále v Lisabonu slavnou mši za vojáky, kteří padli ve válce. Biskup, který přednesl kázání, mu vřele pogratuloval. Těmito gesty, jimiž se nová hlava státu jasně rozcházela se sektářstvím svých bezprostředních předchůdců, odvážně demonstrovala novou orientaci své politiky. ...
Krůček po krůčku Sidónio Pais křísil duši národa a otevřeně obnovoval jeho velkou katolickou tradici. ... 28. června 1918 ohlásilo komuniké smíření republiky s Římem. 4. července papež pogratuloval Sidóniu Paisovi a jeho vládě a 10. července si bylo možné v oficiálním Deníku přečíst výnos znovu ustavující diplomatický sbor akreditovaný u Svatého stolce.
Bratr Michel pokračuje:
„Posílený podporou většiny národa uskutečňoval tento samovládce neochvějně své dílo k velké zuřivosti svých bývalých druhů, svobodných zednářů: “Velitel Pais dá republiku Jezuitům!“, vykřikl José do Vale. “Kostely se znovu otevírají!“ A ve skutečnosti nebyl Sidónio Pais spokojený jen s tím, že nechal několik řeholních kongregací vrátit se do země; připravoval zákon, který by obnovil všechna práva Tovaryšstva Ježíšova.
Tentokrát zašel příliš daleko. Zednářská sekta již rozhodla o jeho zničení. Sidónio Pais, který si byl vědom antiklerikální zuřivosti svých protivníků, nepochybně očekával odvetná opatření, zachovával si však nebojácnou odvahu. Costa Brochado, portugalský historik, podává zprávu o tomto udivujícím svědectví: “Jeden z jeho policejních důstojníků, spolehlivý nadporučík Faria, mi jednoho dne řekl, že Sidónio Pais se považoval za ochraňovaného Blahoslavenou Pannou Marií a na konci svého života měl „povzbudivá vidění“, která mu dávala ohromnou moc.“ Poté, co se Brochado ptal těch, kteří tohoto vůdce důvěrně znali, připisuje Paisovi otevřenou touhu po obrácení ke katolicismu. To je docela věrohodné; jinak by bylo těžko vysvětlitelné, proč by měl tento bývalý svobodný zednář odvahu tak otevřeně a rezolutně provádět katolickou politiku.
6. prosince 1918 proběhl první pokus o jeho život, z nějž těsně unikl.  Po něm se policie odvážila udělat razii v ústředním sídle svobodného zednářství. Nyní to byla otevřená válka a sekta, která se cítila nebezpečně ohrožena, nečekala víc než osm dní, aby obnovila pokus o atentát na vůdce, který byl příliš prozíravý, příliš populární a schopný zničit její letitou nadvládu nad touto zemí.
14. prosince navštívil na minolovce mši za vojáky, kteří padli v boji. Pak musel cestovat do jedné z provincií. „Když byl varován, aby nejezdil vlakem, protože na něj bude spáchán atentát, prohlásil, že hlava státu by neměla měnit své přesuny kvůli pohnutkám této povahy. Byl postřelen hned na vlakové zastávce Rossio v Lisabonu a zemřel na operačním stole v nemocnici svatého Josefa, s křížem na své hrudi, který byl kulkami takřka zničen.“ Hodina národní spásy ještě neudeřila.
Ale oběť této statečné hlavy státu nebyla bez ovoce, protože podstata jejího díla zůstala. Ačkoliv po jeho atentátu země upadla zpět do politické anarchie, republikáni, kteří se brzy vrátili k moci, neměli sílu znovu oživit antiklerikální zákony. Díky Sidóniu Paisovi pronásledování přestalo, Církev získala zpět svou svobodu, a navzdory některým neúspěšným pokusům opět jí ji vzít, si ji udržela.
O dvacet let později mohl v promluvě připomínající tragickou smrt Sidónia Paise – „krev prezidenta byla prolita, prezidenta, který rychle odešel jako velká naděje“ – kardinál Cerejeira prohlásit: „Protože se na portugalském nebi v roce 1917 zjevila Naše Paní Fatimská, sestoupilo na Portugalsko zvláštní požehnání od Boha. Násilný cyklus náboženského pronásledování přestal a otevřela se nová epocha pacifikace svědomí a křesťanské obnovy.“
Krátká éra Sidónia Paise, který byl nazýván presidente-rei neboli prezident-král, mnoha způsoby připravila cestu pro Estado Novo [více viz zde a zde], tj. čtyřicet let trvající režim Antónia de Oliveiry Salazara, během nějž Víra v Portugalsku opět vzkvétala. Portugalsko bylo vskutku požehnané a zázračně bylo ušetřeno zničení během druhé světové války. Až do ničivého „jara Druhého vatikánského koncilu“ nezačalo Portugalsko vykazovat oslabování víry, jež bylo za pokoncilních papežů všeobecné.
Přemýšlejte o tom. Záplava milostí od zjevení Panny Marie obrátila svobodného zednáře na prosazovatele svobody pro Víru. Tento bývalý ateista zemřel a svíral při tom krucifix, poté co vyčerpal svůj život na krátkou, ale skvostnou službu k osvobození Církve. Síly dávného nepřítele byly schopné jej zavraždit, ale jak nám připomíná Náš Pán Ježíš Kristus: „...nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabít nemohou; ale bojte se spíše toho, jenž může duši i tělo zatratiti do pekla.“ Když se zamýšlíme nad tímto prvním dopadem zjevení ve Fatimě, modleme se za Církev a její vůdce při tomto stém výročí; protože víme, že jelikož apostaze začala na vrcholu, přesně stejným způsobem musí být učiněna i náprava, to jest od vrcholu.
***
+ Neposkvrněné Srdce Panny Marie, Královno našich srdcí, Matko Církve, obětuj Věčnému Otci drahocennou Krev Našeho Pána Ježíše Krista za obrácení ubohých hříšníků, zvláště našeho pontifika.
+ Nejsvětější Srdce Ježíšovo, přijď Království Tvé. Viva Cristo Rey!
+ Svatý Josefe, ochránče Svaté rodiny, ochraňuj naše rodiny, ochraňuj naše kněze!
+ Svatý Michaeli Archanděli, braň nás v boji.
Překlad: D. Grof